Nevidomí a těžce zrakově postižení mají ve svém životě řadu omezení a překážek. Není pro ně snadné orientovat se zejména venku, je složité se někam dostat, dojít si nakoupit, k lékaři, na úřady.

Zkuste si zavázat oči a jít jen kousek cesty, který dobře znáte. Je to takřka nesplnitelný úkol. I když se nevidomí v prostoru samozřejmě orientují lépe než vidící člověk, který si najednou zavázal oči, je pro ně chůze po ulici náročná. Situaci jim podstatně může ulehčit speciálně vycvičený vodicí pes.

Co to musí být za psa, co všechno musí podstoupit, aby dokázal svého pána spolehlivě vést? A kdo a jak ho to všechno naučí? Odpověď na tyto a řadu dalších otázek dává Milan Dvořák z Adamova, který provozuje Školu pro výcvik vodicích psů, a psy sám cvičí. Je jediným na celé Moravě.

Milana Dvořáka psi zajímali odmalička. V devadesátých letech bydlel v Praze a když se dostal k informacím o vodicích psech, rozhodl se o tom dozvědět víc. „Toho pána v centru jsem zaujal a pak už to šlo rychle. Absolvoval jsem různá školení, instruktáže a potom jsem začal sám cvičit. V Praze jsem psy cvičil pod organizací nevidomých a slabozrakých, nejprve při práci, od roku 1997 jako zaměstnanec. Prvního vodicího psa jsem předával v roce 1994,“ vzpomněl na svoje začátky cvičitel. V roce 2000, když očekával narození syna, se Milan Dvořák přestěhoval k rodičům do Adamova. „Lidé na Brněnsku měli zájem, abych psy cvičil i tady, tak jsem si založil Školu pro výcvik vodicích psů a ve své práci pokračuji,“ řekl dále mladý muž.

Učitel své žáky - psy učí všemu potřebnému v Brně, aby si zvykli na větší ruch, tramvaje, obchodní domy, větší koncentraci lidí. „Jde o to, aby byl pes zvyklý a připravený na všechno,“ vysvětluje. V Brně má i zázemí pro psy, kde v průběhu výcvikového dne odpočívají. Tyto prostory slouží také jako klubovna, kde se jednou za dva týdny schází držitelé a příznivci vodicích psů, předávají si zkušenosti a účastní se různých přednášek a akcí. Milan Dvořák jim zde také nabízí kvalitní krmení, obojky, postroje, misky a vše potřebné pro psy.

Pro výcvik a následnou službu vodicího psa je nejvhodnější rasa labradorský nebo zlatý retrívr, kříženci těchto dvou plemen, méně již německý ovčák, výjimečně švýcarský bílý ovčák.

Štěňata si Milan Dvořák vybírá a kupuje od vybraných chovatelů, protože fenka, která mu dávala mláďata, už odešla „do důchodu“. V budoucnu však chce opět připravovat i vlastní štěňátka. Štěňata pro výcvik si vybírá nejlépe z celého vrhu podle speciálního testu. Ten spočívá v tom, že mladého psa vezme do neznámého prostředí a zjišťuje, jak se chová a reaguje na podněty. „Například ho položím na záda a mírně přitlačím rukou - nesmí se vehementně bránit, ale nesmí být ani apatický, mít stažený ocásek nebo se ze strachu třeba počurat. Pak sleduji, jak reaguje na to, když mu hodím pískací hračku - nesmí ji chtít zakousnout, ale také od ní nemůže panicky utíkat,“ popisuje cvičitel. V této fázi se podle něj už zhruba ze sedmdesáti procent dá poznat, zda pes bude jako vodicí vhodný. „Ne všichni psi, které si vyberu, vyjdou. Třeba zrovna tento,“ ukazuje na retrívra u svých nohou. „Dělá všechno. Je to tak šikovný a krásný pes, ale v městském ruchu se bojí. Při zvuku tramvaje nebo houkající sanitky se rozklepe,“ popisuje s tím, že takový pes musí být z výcviku vyřazen. To potká zhruba čtvrtinu původně vybraných psů.

Vybrané štěně jde ve dvou měsících svého života, hned po odstavení od matky, do takzvané pečovatelské rodiny, nejlépe v nějakém městě. Tito lidé mají za úkol štěně naučit žít s lidmi v bytě. Tedy aby se pes v bytě nevenčil, netrhal koberce, nebral si jídlo od stolu a ze stolu, nespal s lidmi v posteli, je dobré, pokud ho naučí základní povely jako sedni, lehni, vstaň. Pro pejska dostávají krmení a měsíčně malou finanční odměnu. „Snažím se psy v rodinách pravidelně navštěvovat, abych viděl, jak prospívají, zda jsou povahově a zdravotně v pořádku, lidem radím, jak ve výchově dále postupovat. Ideální je, když si tito lidé psa nechají doma i po dobu výcviku a pejsek se tam večer ze školy vrací,“ přibližuje dále Milan Dvořák.

Samotná příprava psa začíná zhruba v jednom roce jeho života a trvá sedm až osm měsíců. Štěňata dostanou speciální postroj s nápisem Budu vodicím psem, což usnadní například vstup do restaurací, prostředků hromadné dopravy, na koncerty, do obchodů. „Opravdu to usnadňuje život. Například v létě jsem dostal od jednoho takového pečovatele o psa zprávu, že obleček je perfektní, že se jim právě omluvil revizor a nechtěl ani jízdenku,“ říká se smíchem Milan Dvořák.

Po dobu výcviku je opravdu nejtrefnější přirovnání, že pes chodí do školy. Ráno je přiveden, přes den se s ním pracuje, odpoledne se vrací do rodinného prostředí, kde po náročném dni může relaxovat. Jen o víkendu má volno. Výcvik začíná tím, že pes si nejprve musí zvyknout na speciální postroj, aby v něm uměl chodit. Nevidomého pak bude vodit právě díky tomuto postroji. Pak se učí, aby jej nezajímaly třeba sáčky od svačiny na chodníku, neočichával či neznačkoval sloupy a podobně, protože to by nevidomému moc nepomohlo. Pak se postupně přidávají další věci - pes musí umět rozlišovat pravou a levou stranu, vyhledávat dveře, schody, označovat obrubníky, učit se převádět přes vozovku, jízdě v dopravních prostředcích, chování v supermarketech či v restauracích, na silnici bez chodníků musí umět vodit při okraji vozovky, neměl by reagovat na zvuky jako jsou houkající sanitky, na ostatní psy, vyhýbat překážkám i chodcům. Naučí se i cviky jako například vyhledání lavičky v parku nebo telefonní budky. Umí také přinášet předměty. „Já za jeden z nejtěžších cviků považuji vysokou překážku, například lešení. Složité je také vyvedení z nepřehledné situace jako je třeba rozkopaný chodník. Pes by měl nevidomého vést tou nejkratší a nejbezpečnější cestou. Nesetkává se s tím často, ale musí na to být připraven a naučen,“ popisuje dále cvičitel s tím, že pes ale rozhodně nerozezná červenou a zelenou na semaforu, jak se někteří lidé domnívají. Již zvládnuté cviky se pořád opakují a postupně přidávají nové. Podle Milana Dvořáka je výcvik pro psa náročný hlavně psychicky. Výcvik ovšem není založen na tvrdosti, ale na důslednosti a opakování. Vystresovaný pes pracující pod tlakem by se mohl chovat nevyzpytatelně. Na závěr výcviku musí pes absolvovat zkoušky. Ty probíhají v několika dnech a účastní se jich samostatně několik instruktorů, mezi nimi i jeden nevidomý.

Nezanedbatelnou kapitolou výcviku je vlastní předávání psa novému pánovi. Předávání trvá asi tři týdny až měsíc. „V závěru přípravy psa se jedu podívat do bydliště nevidomého, abych se přesvědčil, jaké jsou na jeho trasách zvláštnosti a do jakého prostředí připravený vodicí pejsek půjde, jaké jsou tam možnosti venčení. Až je pes připravený i na tyto podmínky, tak potom asi týden chodíme po trasách v místě bydliště i s nevidomým, vodím ho jako průvodce, já psovi dávám povely, on je po mně opakuje,“ popisuje dále muž, který už pro nevidomé vycvičil přes třicet psů. Později už cvičitel jenom přihlíží a kontroluje, v závěru předávání se ze života psa snaží vytratit. Podle něj to nebývá tak složité, protože retrívři jsou psi s otevřeným srdcem a až tak jim nevadí, když změní pána. S lidmi, kterým vycvičil psa, zůstává nadále v kontaktu, někteří se schází v již zmíněné klubovně. Pes může vykonávat svou službu tak dlouho, dokud mu slouží zdraví. Některý slouží sedm let, jiný třeba třináct.

Milan Dvořák zdůrazňuje, že jeho práce není jen o tom vycvičit pejska, ale je to hlavně práce s nevidomými. Je třeba vědět, kde se pohybují, jakou mají psychiku, jak se po trasách pohybovat. On sám má celkem přesnou představu, jak se nevidomí cítí. Výcvik totiž probíhá s bílou holí, takže on na veřejnost působí jako nevidomý. „Je až s podivem, jak lidé nevědí, jak se k nevidomým mají chovat. Spousta lidí denně za mnou přijde a beze slova mě lapne za ruku a jak se na semaforu rozsvítí zelená, začnou mě někam vláčet, přitom vůbec třeba nemají představu, kam já chci jít. To je moc špatně, protože nevidomý potom přestává mít představu o tom, kde na té trase je, a to je pro něj nejhorší. Je třeba jej nejprve pozdravit, zeptat se ho, jestli opravdu potřebuje pomoc a ne ho někam vléci,“ vzkazuje cvičitel všem, kteří by chtěli nevidomým pomáhat. „Ještě když jsem cvičil v Praze, přišla za mnou paní a chtěla mi pomoci. Já jsem jí říkal, že to nepotřebuji, že cvičím pejska, ale jí se to nedalo nijak vymluvit, takže mě odvlekla na jiné náměstí, dovedla mě do metra a posadila do vagónu,“ krčí rameny Milan Dvořák.

Pes nevidomým především zbezpeční a zrychlí chůzi. Ovšem neméně důležité je, že jim je společníkem, zvlášť těm, kteří zůstali sami. „Znám několik nevidomých, kteří si díky psovi našli životního partnera. Každý nevidomý vám také řekne, že od té doby co má psa, je přístup veřejnosti k němu mnohem lepší. Oslovit nevidomého se lidem nějak příčí, ale díky psovi probíhá navazování kontaktu mnohem snáz,“ podotkl dále Milan Dvořák.

Výcvik vodicího psa hradí stát prostřednictvím ministerstva práce a sociálních věcí přes městské úřady. Nevidomí dostávají od státu také příspěvek na krmení a základní veterinární péči psa, takže pokud pes vážně neonemocní, neměl by je v podstatě nic stát. Všichni psi jsou kvůli bezpečnosti nevidomého kastrovaní.

Zájemci o vycvičení vodicího psa mohou Milana Dvořáka kontaktovat na telefonu 516 446 450 nebo 604 603 126, e-mail: milan.dvorak@wo.cz.

K ř e t í n (Le) - Příjemným zpestřením volných svátečních dnů může být pro děti a milovníky mašinek návštěva ojedinělého modelového kolejiště ve Křetíně. Rodina Bačovských vyhradila kolejišti, které zabírá plochu osmnácti čtverečních metrů, v podstatě celou jednu místnost ve svém domě. Na zhruba stovku metrů kolejí, jezdící vlakové soupravy a hlavně do sebemenších detailů propracovanou krajinu je možné se dívat celé hodiny a stejně člověk patrně nepostihne všechny detaily.

Základy dnešnímu kolejišti, tehdy spíše teoretické, položil František Bačovský zhruba před třiceti lety, kdy studoval v Brně a navštěvoval zde i modelářský kroužek. V první polovině osmdesátých let, kdy jeho rodina postavila dům ve Křetíně, v něm vzniklo i první kolejiště. Z té doby pochází také větší část kolejnic a vlakových souprav, protože v dnešní době je jejich pořizování již značně nákladná záležitost. Pak kolejiště muselo ustoupit nárokům dětí na prostor, ovšem právě synové Františka Bačovského, dnes pětadvacetiletý František a osmnáctiletý Jiří, v polovině devadesátých let začali kolejiště znovu oživovat, samozřejmě za vydatné pomoci tatínka. „Tehdy nás to tak chytlo, že jsme začali kolejiště rozšiřovat až zhruba do tří čtvrtin dnešní podoby, poté jsme ho zase přesunuli a dostali až do dnešního stavu, pořád ho ale vylepšujeme a upravujeme,“ říká František Bačovský nad rozlehlou krajinou protkanou kolejemi.

Kouzlo kolejiště spočívá hlavně v tom, že se jedná o živý, neustále se měnící útvar, který tak působí velice věrohodně, a také v tom, že kromě mašinek a kolejí si muži Bačovští v podstatě všechno vyrábí sami. „Chceme jezdit na skutečné trati, odněkud někam a ne bezduše pořád dokolečka. Jezdí zde osobní i nákladní vlaky, přijede rychlík, čekají na sebe, zastavuje na zastávkách. Jezdí se podle předpisů, musí se udělovat souhlasy k jízdě, máme i jízdní řád. Pořád něco předěláváme, dotváříme, jinak by to nebylo živé,“ popisuje hlava rodiny. Existence jejich kolejiště je posazena do první poloviny sedmdesátých let minulého století, protože v té době mohou jezdit parní i motorové lokomotivy. Ocitnete se zde v ročním období odpovídajícímu srpnu až září, což dokazuje i krajina, denní dobou je pracovní den kolem poledne. Provoz na hlavní jednokolejné trati a jejích pobočkách zajišťují hlavně osobní vlaky vezoucí turisty, nákladní vlaky občas odvezou dřevo na pilu nebo suroviny do keramické dílny. Historické městečko s hlavním nádražím se jmenuje Čeřany, za tunelem je vesnice Malešov, údolím říčky jede vlak na Ctibory, malá dědinka na kopci je Smrkov, dále zde najdeme Větrov či vesnici Skalky. Pojmenovány jsou i rybníky, řeky, vodopády, nechybí zde náměstí, kostely, rozhledna, hrad, továrny, pila, mosty, řeky, kopce, ve vesničce se popásá kůň, po dvorku běhá prase.

Vlaky a koleje jsou kupované, ale v podstatě všechno ostatní si fandové do vlaků vyrábí sami - z papíru, molitanu, sádry, použijí i barvené piliny. Každý má nějakou funkci - otec má na starosti elektroniku a dolaďování detailů, starší syn se zaměřuje na krajinu, mladší se zabývá stavbou a opravu mašinek, přestavbou vagónů. Zhruba jednou týdně je třeba kolejiště uklidit a vyčistit, aby se nezanášelo prachem, ovšem otec se syny se mu věnují obvykle denně.

Kolejiště je ovládané analogově. V přední části je krajina postavena v poměru 1 : 120, vzadu 1 : 140, takže dělá dojem, že je opravdu v dáli. Dost výjimečné je, že kolejiště má tři metry do hloubky. Aby bylo možné je opravovat a pracovat na něm i v zadních částech, skládá se z vyndávacích dílů.

„Je to práce na dlouhá léta. Do budoucna bychom rádi opravili hlavní nádraží, postavili depo, dokončili pilu, dostavěli historické město a tak dále,“ vyjmenoval František Bačovský s tím, že je štěstí, že mají omezené prostory, protože jinak by asi stavěli pořád dál. Náměty hledají mimo jiné při svých cestách vlakem českou a moravskou krajinou, například jedna brána je inspirována skutečnou hřbitovní branou ve Vítějevsi. Za krásné úseky při cestě vlakem v našem nejbližším okolí považuje František Bačovský úsek mezi Brnem a Blanskem a mezi Letovicemi a Hradcem nad Svitavou.

Modelové kolejiště se sedmdesáti výhybkami je přístupné každou první neděli v měsíci od 15 do 18 hodin, nynější nebližší termín je od 2. do 4. ledna v tomtéž čase. Jinak je možné se domluvit na telefonu 516 470 653. Vstupné je dobrovolné.

Indie není právě obvyklým cílem českých turistů. Václav Stoupal z Vísek a Leoš Baďura z Boskovic v sobě dlouho nosili touhu poznat kulturu a životní styl této země a vůbec proniknout do světa tak odlišného od našeho středoevropského. Letos se jim splnila. V Indii strávili půl roku, od počátku února do počátku srpna.

O tom, že oba mladí muži nejsou právě běžní turisté, svědčí nejen zvolený cíl cesty, ale i to, že se seznámili až právě v souvislosti s cestou do Indie. „Já jsem chtěl jet už před pěti lety. Nejtěžší bylo sehnat někoho k sobě. Původně jsem měl jednoho kamaráda, ale až přišlo na věc, už to nešlo skloubit. Nechtěl jsem jet sám, tak jsem si podal inzerát. Přišlo mi pár odpovědí a naprosto nečekaně jsem zjistil, že jeden ze zájemců je z Boskovic, máme k sobě blízko a později se ukázalo, že jsme si docela rozuměli. Pak už to šlo všechno rychle, vyjasnili jsme si věci a vyrazili na cestu,“ popsal Vašek. „Je to asi i o tom, že když člověk neplánuje, tak nejsou problémy, ty obvykle nastanou, až začne plánovat, něco očekávat. Toto byla asi ta nejlepší cesta, jak sehnat partnera na cestu. Do budoucna jsou pak takové vztahy mnohem hodnotnější a pevnější,“ přidává k tomu filozofický rozměr Leo. Dnes, s odstupem, se oba shodují na tom, že to, že se potkali a půl roku se na sebe mohli spoléhat, bylo asi pro zdar cesty a celého pobytu to nejdůležitější.

Cesta trvala patnáct dní

Před odjezdem se mladíci nechali očkovat proti břišnímu tyfu, žloutence, meningitidě. Do batohů si nabalili také antimalarika a zcela nezbytné tablety na čištění vody. Na pobyt si museli vyřídit víza.

Na cestu se vydali v jeden únorový pátek. „Původně jsme měli jet kamionem do Turecka, ale to nakonec nevyšlo, takže jsme se rozhodli jet, jak to půjde. Z Brna jsem začali cestu stopem, ale v únoru, v zimě, s velkými batohy, dva muži, to jsme opravdu neměli moc šancí. Za čtyři hodiny jsme se dostali jen do Břeclavi,“ popsal ne úplně jednoduchý začátek cesty Vašek. Dál tedy pokračovali vlaky a autobusy.

Cesta trvala patnáct dní včetně třídenní zastávky v Istanbulu. Snažili se co nejrychleji dostat do tepla, protože na půlroční cestu do horké Indie samozřejmě nejeli vybaveni zimním oblečením. „Bylo dobré, že cestou jsme si postupně zvykali na změnu prostředí, viděli jsme, jak se proměňuje mentalita lidí. Když třeba lidé letí letadlem a vystoupí až v Dillí, musí pro ně být dost náročné vyrovnat se změnou počasí a prostředí, aklimatizovat se,“ přidal Leo. Cesta prý nebyla nijak zásadně náročná, ale bylo třeba počítat se vším. Třeba s tím, že si musíte batoh přivázat na střechu autobusu, kde úplně promokne, že v Íránu nebo Turecku vaše angličtina nikoho moc nezajímá a tudíž se budete těžko domlouvat, že hned první noc v Indii zabloudíte a budete čtyři hodiny v noci hledat hotel. Ale i tuto zkušenost berou naši cestovatelé jako pozitivní. „V noci to vypadá všude stejně, nevěděli jsme, jak se hotel jmenuje, takže jsme tápali. Bylo ale nutné zachovat klid, po čtyřech hodinách systematického hledání jsme hotel našli. Naučilo nás to zachovat chladnou hlavu, jde o to umět reagovat na věci, jak přijdou. Ale můj první dojem z Indie byla obrovská radost, že jsme skutečně tady,“ řekl dále Vašek.

V Indii nikdo nikam nespěchá

Leoš s Vaškem si vybrali několik zastávek po celé Indii, projeli ji přirozeným okruhem od severu na jih, poté i na východ. Na Indii oceňují množství historických památek, ale zejména její různorodost - dají se zde najít pouště, hory, nížiny, moře. Hory vynechali, protože do těch už je třeba speciální výbava. „Naší výhodou bylo, že jsme na ničem striktně netrvali. Přijeli jsme třeba do pouštního státu a tam nás jeden kluk z vlaku pozval na svatbu. Tak jsme lehce změnili plán a pár dní se zdrželi na svatbě,“ přibližuje charakter cestování Vašek.

Svatba byla jen jednou z příležitostí, jak poznávat život v Indii. Cestovatelé se totiž zaměřili na to, žít co nejvíce jako místní lidé, přiblížit se jim, poznat je. Taková svatba v Indii je veliká oslava, kde se sejdou třeba dvě tisícovky lidí. Trvá týden, skládá se z řady hostin, rituálů, které dvojici sbližují. Však také kromě těch největších měst jsou zde rozvody naprostou výjimkou.

„Celá Indie je pro nás Evropany jiná, my spoustě věcem nerozumíme. Člověk se tam musí zbavit evropského vidění světa, brát to jak to je, snažit se pochopit. Tady má každý možnost uvědomit si rozdílnost a následně být tolerantní. To sice můžete i jinde, ale tady vás to vzhledem k různorodosti Indie přirozeně donutí,“ vysvětluje Leo. V Indii vedle sebe v podstatě bez násilí žije obrovské množství národnostních menšin, náboženství, kultur, kromě hindštiny a angličtiny je zde dalších osmnáct úředních jazyků. „Nemá cenu si něco idealizovat, ani Indii. Obecně lze ale říci, že život v Indii je každopádně postavený na jiných hodnotách. Není to jako naše honba za penězi nebo za něčím, lidé jsou tam šťastní, i když nic nemají, i když třeba nechodí do práce. U nás by se řeklo, že společnosti nic nepřináší, že žijí neplnohodnotný život a přitom to nemusí být úplně pravda,“ přibližuje Vašek.

Indové nic neplánují, žijí ze dne na den. Charakteristické je pro ně silné rodinné pouto, rodiny drží pospolu, rodiče se dětem maximálně věnují a ty se pak o ně starají až do smrti. Rodiny jsou zde obvykle hodně velké a často chudé. Není neobvyklé, když jeden člověk živí celou rozvětvenou rodinu. Vztah k práci je u nich jiný. Obživu zajišťuje muž, žena se stará o rodinu.

U domorodců je prý slušnost na prvním místě, nikdy neříkají ne. Mají tendence pořád pomáhat, i když tím někdy druhému spíš zkomplikují situaci.

Problémem jsou odpady

Typické pro Indii je smlouvání a dohadování o každý kousek zboží. „Naučili jsme se to, člověk si zvykne, pochopí, že je to pro něj výhodné, navíc kdyby nesmlouval, tak by prodávajícího urážel,“ míní Leo s Vaškem. Nevezli si s sebou hotovost, ale cestovní šeky, které si proměňovali. V Asii jsou na tento způsob zvyklí, problémy s šeky byly spíš v Evropě.

Největší náklady měli na ubytování a zpočátku i na vodu. Turisté v Indii bydlí hlavně v hotelích různé kategorie, spát ve spacáku nebo ve stanu ve městě by bylo neslušné. Navíc stan by v podstatě nebylo kde postavit, protože ve městech je značná hustota osídlení. Například ve městě o rozloze Boskovic bydlí v Indii kolem sto tisíc lidí.

Velice levné je zde ovoce a zelenina, které se kupuje na třeba půl kilometru dlouhých a oku lahodících tržištích. Dostatek kvalitního ovoce a zeleniny je hlavně na jihu země, kde je potřebná vlhkost. Netrénovaný evropský organismus ovšem musí počítat s tím, že jej alespoň jednou během pobytu potkají zažívací problémy. Náročná byla také vedra, která v letošním parném létě překročila i padesát stupňů Celsia.

Žít se dá v Indii poměrně levně, ale náročnější turisté si zde také mohou přijít na své, jsou zde pro ně připraveny i luxusní hotely se vším všudy. Vašek s Leošem patřili k první skupině, snažili se přiblížit životu běžných Indů a dokázali vystačit s padesáti dolary týdně na osobu.

Indové jsou velice čistotní a myjí se i třikrát denně, ale s nepořádkem na ulicích si hlavu nelámou. Třeba při jízdě vlakem odpadky hází z okna. „Je tam jiná mentalita. Tento národ žil přírodně a byl zvyklý produkovat přírodní odpady. S příchodem kapitálu a kapitalistického způsobu života u nich došlo k tomu, že žijí starým způsobem života s novými věcmi, a moc si s tím neví rady. Za pár let asi některá památná místa budou zavalena odpady,“ vysvětlil dále Vašek. Jedinými recyklačními přístroji jsou prý všudypřítomné krávy, v Indii posvátná zvířata, která si běžně pochutnávají třeba i na plastových nebo papírových odpadech.

V Indii nefunguje sociální systém, chudým se snaží pomáhat neziskové organizace. Chudoba je všudypřítomná, ale hladem zde prý nikoho umírat neviděli. Problémy jsou v oblastech, kde je nedostatek vody. Proti tomu jsou zde ale vrstvy obyvatel, které žijí v nesmírném přepychu.

S dopravou zde problémy nejsou, autobusy jezdí často a dá se jimi dostat v podstatě kamkoliv. „Jsou to předsudky, že Asie je zaostalá. V mnohém se u nich máme čemu učit,“ míní Vašek. Pozitivní je, že se na ulicích málokdy vyskytuje násilí. Ovšem kdo si někde nechá položené věci, musí počítat s tím, že o ně přijde. „Oni to prostě berou tak, že si vzali něco, co někdo jiný nepotřeboval,“ krčí rameny Vašek s tím, že na vlastní kůži také okusili krádež sandálů a baťůžku s vařičem.

Vašek s Leošem získali řadu zkušeností, mají fotografický i filmový materiál, vedli si také deník. O informace jsou ochotni se s případnými zájemci o Indii podělit, v budoucnu možná uspořádají nějakou besedu.

A co jim pobyt v Indii dal? „Cestováním objevujeme a poznáváme hlavně sami sebe,“ říká Leoš. „Já jsem si mimo jiné uvědomil, jak je dobře, že se mám kam vracet,“ dodal Vašek.

Čestný občan Boskovic, doktor teologie Tomáš Špidlík se 21. října stal kardinálem. Několikadenního ceremoniálu, který jmenování čtyřiceti nových kardinálů doprovázel, se zúčastnili i členové rodiny Tomáše Špidlíka z Boskovic.

Ti byli přítomni nejen na náměstí sv. Petra ve Vatikánu, kde se uskutečnila konzistoř, ale dostalo se jim i mimořádných výsad. První společná mše všech kardinálů, která se uskutečnila následující den v chrámu sv. Petra, byla například honorována jen jedinou „vstupenkou“ ke svatému přijímání na ní. Večerní soukromá oslava v centru Aletti byla zato ve velmi přátelském duchu, mimo jiné se jí zúčastnili kardinál Miloslav Vlk, či český velvyslanec ve Vatikánu Pavel Jajtner.

Při příležitosti konzistoře natáčela s Tomášem Špidlíkem brněnská Česká televize šot pro Křesťanský magazín, který byl odvysílán v listopadu. V něm vystupoval i Marko Ivan Rupnik, ředitel centra Aletti. „Měli jsme tu čest poznat pátera Rupnika už při naší minulé návštěvě Říma. Spolu se strýcem Špidlíkem jsou duchovními otci soukromé kaple Svatého otce. Tu jsme si, i když není veřejnosti přístupná, mohli prohlédnout,“ přiblížila život hodnostářů ve Vatikánu Dagmar, manželka Špidlíkova prasynovce Tomáše Odehnala z Boskovic.

Vyvrcholením pobytu v Římě pak byla audience u papeže Jana Pavla II., jemuž na ní noví kardinálové směli představit vždy čtyři své příbuzné či blízké.

„Poprvé v historii mají Čechy dva kardinály. Ti dva se asi příliš často nesejdou - jeden žije v Itálii a druhý v Praze,“ reprodukovala postřeh z Říma Špidlíkova příbuzná.

Tomáš Špidlík se narodil 17. prosince 1919 v Boskovicích. Kromě řady církevních a akademických titulů mu bylo uděleno i několik čestných doktorátů evropských univerzit. V roce 1998 mu prezident Václav Havel předal Řád T. G. Masaryka. Jim

Toliko fakta. Za každou novou odrůdou ovoce, která se nám dostane na stůl, za každým jablkem, které chceme mít nejen chutné, ale taky krásné na pohled, se ale skrývají léta hledání a experimentů. Pan Lubomír Šenk z Vanovic, kandidát věd, odborník na šlechtění drobného ovoce, je jedním z těch, kteří ovocnářství zasvětili celý svůj život. Zahradničení se věnoval už jeho otec, jablko nepadlo daleko od stromu a po gymnáziu bylo rozhodnuto. „Táta začínal od decimetru čtverečního a jedné cihly asi v roce 1925. Zaměstnával mě o prázdninách, už od devíti let. Byl přísný, dostal jsem tvrdou školu, ale pak jsem to v životě ocenil. Vždycky jsem pak říkal, že se mě dobře žije, že se mi vše daří dělat malíčkem levé ruky,“ říká s úsměvem Lubomír Šenk.

Když přešel z pátého ročníku obecné školy ve Vanovicích na boskovické gymnázium, musel přivyknout nejen městskému prostředí, ale i přístupu profesorů, kteří, jak říká, na „nás vesničany“ shlíželi poněkud shora. Z počátečních neúspěchů se vypracoval na primuse třídy a zjistil, že jej více než jiné předměty baví biologie a chemie. „Vzpomínám na profesora Krásenského z Boskovic. Teprve po letech jsem si uvědomil, proč mu říkali Suchan. On se neusmál, nezahrozil, kamenná socha. Maximálně spravedlivý a precizní. Ten mě dotáhl k biologii a chemii. Teprve potom jsem dovedl ocenit, že příroda je složitá a je potřeba jí rozumět. Vždycky říkám, že něco jiného je mrtvá hmota, i když má taky svoje specifika, ale živé prostředí je velice zajímavé a pořád se učíte nové věci,“ vzpomíná na studentská léta. Po gymnáziu následovala odborná škola, pak Vysoká škola zemědělská, kandidatura. Možnosti zůstat na vysoké škole a vyučovat nevyužil a vrhnul se do praxe. Aniž o to nějak zvláště usiloval, dostal se hned do výzkumu. „Začínal jsem v obilnářství. Vybral si mě ředitel Výzkumného ústavu obilnářského v Kroměříži na doporučení ze školy. Měl jsem štěstí, že jsem se dostal zrovna na to, co mě bavilo, do fyziologie. Byl to senzační základ,“ popisuje začátky své praxe. V Kroměříži strávil pět roků.

Do Šlechtitelské stanice ovocnářské ve Velkých Losinách, kde se šlechtilo drobné ovoce a se kterou nakonec spojil celou svou pracovní kariéru, nastoupil jako třicetiletý. Na Moravě byla tři pracoviště a přesto, že byla doba rozvinutého socialismu, byla mezi podniky konkurence. Hlavní šlechtitelská stanice sídlila na Velehradě. Do Velkých Losin byl Lubomír Šenk „převelen“, aby její činnost v podstatě dotáhnul do konce. Tato stanice měla být totiž pouze pobočným pracovištěm Velehradu. Ale nestalo se tak. „Za sedm let se mi podařilo z mého oboru, tedy drobného ovoce, zhltnout všechno, co existovalo a nakonec jsem vedl celý tým, ještě v rámci federace se Slovenskem. Do Losin jsme soustředili veškerý program na šlechtění drobného ovoce, tedy rybíz, angrešt, maliny, ostružiny, černý jeřáb, jahody. Dost jsme v tom vynikli, konsolidovali jsme šlechtitelskou činnost,“ neskrývá svou hrdost profesionál, který je sám autorem nebo spoluautorem devatenácti nových odrůd, s některými z nich bodovali i v zahraničí.

Jak vlastně vzniká nová odrůda ovoce? Chcete-li dokázat, aby byla nová odrůda dobrá, musí mít minimálně o něco lepší průměr než stávající. Kritérií je několik, hlavní je plodnost, tedy výkon. Znamená to, že musí být alespoň tak výkonná jako odrůda, která je toho času nejlepší, a nějakou vlastností by ji měla ještě předčit, například v kvalitě, barvě, výtěžnosti nebo v obsahu užitných hodnot. Důležité je vědět, jak odrůda dopadne v praxi, kolik vyplodí, zda tolik vyplodí každý rok. U velkých plodů jako jablka je důležitá hlavně chuť a kvalita, kdežto u bobulovin pro průmyslové zpracování na šťávy nebo kvasy zase hraje roli obsah cukrů, vitamínů. Klasifikační stupnice je širší. „Vyšlechtit odrůdu, to chvilku trvá. Jsou k tomu potřeba dost velké zkušenosti. Rostlina nemá psychologii, ale má svoji anatomii, morfologii, podle různých „tvarů nosů a barvy očí“ už vím, když jsem zkušený, jakého partnera mám vybrat a kterou partnerku mám k němu postavit. Limity jsou u každé plodiny jiné, například u květin letniček je to možná dva tři roky, u trvalek třeba šest sedm, u keřů osm let. U ovoce, když to jde hodně dobře, za dvanáct let teprve můžete říct, že máte nějakého dobrého koně,“ popisuje se zápalem Lubomír Šenk. Z toho vyplývá, že je potřeba sehraný tým, kde se pokud možno personál moc nestřídá. Zkušenost se zde velmi cení. „Teorie je dobrá, ale praxe je druhá maturita. V Losinách jsme měli dobrý tým, bylo nás 146 zaměstnanců. Snažil jsem se je držet, aby neodcházeli. Nedalo se na tom zbohatnout, musela k tomu být láska,“ dodává.

Skutečnost, že šlechtitel svými zásahy mění vlastnosti rostliny, dané jí do vínku, nevnímá Lubomír Šenk jako negativum a šlechtitele považuje za jakéhosi konstruktéra přírody. „Šlechtění nebo ovlivňování okolními podmínkami probíhá vlastně pořád. Jsou určité vlivy, ať už atmosférické, magnetické nebo půdní, které rostlinu mění stálým působením na její genetický fond. Je potřeba číst rostlinu, abecedu znáte, když se podíváte na list, na pupen, na tvar, vzrůst, víte, co od ní můžete očekávat. Příroda se někdy nebrání, někdy vám napomůže. Záleží na tom, jak moc ji znásilňujete, jestli vytváříte podmínky k dobru nebo ke zlu. Když to nevyjde, je to taky výsledek, víte, která cesta je špatná,“ uvažuje šlechtitel.

Vyšlechtění nové a dobré odrůdy, jak už bylo řečeno, je dlouhodobá záležitost a mnohdy i velice nákladná. Existují ale i náhody, kdy se podaří z velkého množství posuzovaných rostlin vybrat jednu, co nápadně vybočuje z řady. Pak to jde skokem. Většinou je ale zapotřebí nekonečné množství mravenčí práce, aby se po mnoha kříženích „vyloupla“ odrůda, která splňuje požadovaná kritéria. „Za prvé - kvantita, protože ekonomická stránka je důležitá. Za druhé - kvalita. Co mi bude platné, když budu mít koše jablek, která budou kyselá, když jenom asi dvě procenta populace preferují kyselá jablka a většina chce sladká. Další kritérium je rezistence, odolnost. Jestliže se vyskytne jedinec super výnosný a super kvalitní, ale nemá rezistenci, tak dneska skoro nemá šanci. Je totiž oprávněný tlak vyřadit chemii z ochrany rostlin,“ podotýká Šenk s tím, že odolnost je dnes s ohledem na hygienické normy vlastností téměř prvořadou. V rámci objektivity je ale potřeba říci, že chemii nelze při pěstování ovoce úplně vyloučit. Houby a rzi, které ovoce napadají, obsahují totiž látky, které jsou schopné u člověka vyvolat i zhoubné nemoci.

Lubomír Šenk dnes i přesto, že je o jeho šlechtitelské zkušenosti stále zájem mezi odborníky, převážně spolupracuje s drobnými pěstiteli a zahrádkáři. A jakým směrem se dnes ubírá šlechtění ovocných stromů? „Miniaturizace, žádný vysokokmen. Sázejme stromky pro potomky je slogan, který dneska absolutně nesmí platit. A neplatí. Původní sadby byly vysokokmeny, kmen dva a půl metru, koruna šest metrů, žebříky patnáct metrů, artisti u sklizně. Pro velkovýrobu je důležité, aby se při sklizni co nejvíce dala využít mechanizace. Rostlina musí být tvořena tak, aby ji mohl stroj bez poškození sklidit. Taky je důležité, aby strom nebo keř začal co nejrychleji plodit. Druhým rokem musí ukázat ovoce, třetí rok patnáct jablek, čtvrtý rok košík a pátým rokem koš. Tak by to mělo vypadat u zahrádkářů,“ říká se zápalem zkušený odborník.

Za své zásluhy v šlechtitelské činnosti byl Lubomír Šenk na konci kariéry oceněn vyznamenáním Za vynikající práci. Nebyl nikdy členem komunistické strany. Být vedoucím pracovníkem bez členství v KSČ bylo přitom v době rozvinutého socialismu téměř nemyslitelné. „Je pravda, že někdy byl problém s některými funkcionáři vyjít. Ale vždycky jsem se řídil intuicí a dokázal jsem rozlišit, kdo to myslí dobře a kdo ne. Pokud se věci dělaly fundovaně, bez zbytečného kecání, byly dobré výsledky,“ dodává muž, kterého i dnes po létech lidé ze šlechtitelské branže uznávají jako fundovaného odborníka.

Text a foto: Jana Pokladníková

Chovatelství holubů se datuje od nepaměti a tomu také odpovídá pestrá paleta holubích plemen. Všech více než tři sta, z nichž jen jedním je holub poštovní, má základ v holubu skalním. Šlechtění se zaměřovalo různým směrem, vznikly celé plemenné skupiny. Někteří chovatelé šlechtili holuby, aby byli co nejbarevnější, někteří se zaměřili na volatost, aby holub vypadal zajímavě, aby se nafukoval. Moderní typ poštovních holubů, které dnes používají chovatelé k závodění, byl vyšlechtěn v minulém století v Belgii, zemi, ve které jsou závody poštovních holubů sportem číslo dvě hned za fotbalem.

K nošení zpráv se holubi používali snad odjakživa. „I biblický Noe vypustil holubici, ne vránu, protože holub věděl odkud vyletěl a kam se má vrátit. Z dob Perské říše se traduje, že válečníci posílali zprávy o tom, jak dopadla bitva a než přijeli domů, už se to tam vědělo. Posílání zpráv má daleko delší historii než závodění,“ uvádí příklady z historie Jiří Hošek. Se závody holubů začali v Belgii asi v 19. století a během první poloviny 20. století se tato sportovní disciplína rozšířila do celého světa. V České republice byl svaz chovatelů poštovních holubů založen v roce 1922 a od té doby se datuje historie sportovního poštovního holubářství se vším, co k němu patří.

Pro chovatele poštovních holubů v České republice vypuká to pravé sportovní šílenství o prvním květnovém víkendu. „Aby se holubi rozlétali a rozpomněli se, že loni to probíhalo taky tak, letí se nejdříve cvičně vzdálenosti do sta kilometrů. Postupně se zátěž zvyšuje a vrcholem sezóny, která končí v červenci, jsou dlouhé tratě nad pět set kilometrů. My Moraváci letíme nejdelší trasu z Ostende v Belgii. Je to shodou okolností sem do Sloupu vzdušnou čarou přesně tisíc kilometrů. Holub nikdy neletí po té ideální přímce, ale počítá se vlastně nejkratší vypočtená vzdálenost,“ říká Jiří Hošek. Celé závodní sezóně musí tedy předcházet perfektní příprava tak, aby byl holub v co nejlepším zdravotním stavu, jinak by takové vzdálenosti nebyl schopen překonávat.

Aktivní chovatelé poštovních holubů jsou sdružení v takzvaných zasazovacích střediscích. „Na okrese Blansko jsou čtyři. V Rájci, v Boskovicích, část chovatelů ze severu okresu jezdí zasazovat holuby do Jevíčka a část směrem k Lomnici má zasazovací středisko v Černovicích. Ještě před závody se dohodneme na plánu vypouštěcích míst, odkud se poletí,“ popisuje Hošek. Těsně před závodem dostane každý holub na svůj rodový kroužek na noze závodní označení, zavře se do přepravního závodního boxu a v této chvíli už k němu holubář nemá přístup. Současně se zasazením holubů a označením se zapečetí speciální holubářské konstatovací hodiny, které jdou všem soutěžícím stejně. Když holub doletí domů, sundá mu chovatel z nožky závodní označení, dá je do hodin a má přesný čas doletu.

Průměrný chovatel nasazuje na běžné závody kolem tří až pěti set kilometrů (létá se z Chebu nebo Trojmezí) patnáct, dvacet, někdy i více holubů. Vždycky se všichni nevrátí v plném počtu, ale pokud jsou holubi v pořádku, jsou zdraví a jsou dobře připraveni, ztráty bývají minimální. „Optimální je holuba vypustit ráno při rozednění. U závodů do pěti set kilometrů má skoro na sto procent šanci, že se vrátí ještě ten den domů.“

Kde se vlastně bere v holubovi vůle překonávat obrovské vzdálenosti v co nejkratším čase? Dá se to prý natrénovat. Hodně záleží na umění chovatele, jak holuba správně motivovat. Hlavní roli hraje přirozený instinkt. Jednou z motivací může být, že partner (holubi jsou ptáci, kteří žijí v páru) spěchá vystřídat druhého, který doma sedí na vajíčkách nebo se právě stará o mláďata. „Pro laika možná trochu drastická, ale o to více používaná a úspěšnější, je takzvaná vdovská metoda. Párku holubů se před sezónou nechají vychovat jedna mláďata. Potom se holubovi odebere jeho partnerka. Před tím, než jde na závod, se mu ta jeho holubice ukáže. V okamžiku, kdy se připravují ke spáření, chovatel holuba vezme a zavře ho do košíku pro závodníka a odveze na závod. Holubice na něho čeká doma. Odměnou je pro něho, když se vrátí, že s tou holubičkou může být,“ popisuje chovatel. Odměnou pro chovatele je zase krásný pocit, který si vychutná v okamžiku, když mu jeho holub vracející se z dálky zakrouží nad příbytkem. V době mobilních telefonů, kdy se chovatelé navzájem průběžně informují o tom, komu už jeho závodník přiletěl, už si ale nemůže patřičně užít myšlenky, že právě ten jeho holub je první, který doletěl do cíle.

Podle čeho se holubi a ptáci vůbec orientují v prostoru a co je nutí držet se právě tím směrem, kde je jejich domov, doposud nikdo jednoznačně nevyzkoumal. Je známo, že holub má dokonale vyvinuté smysly, výborně vidí a říká se, že slyší desetkrát lépe než člověk. Vnímá ale také zřejmě daleko více podnětů. Dodnes existují pouze nepotvrzené hypotézy. „Jedna z nejčastějších teorií říká, že holub vnímá polohu slunce, jeho úhel oproti zemskému povrchu tak, jak on to vidí z domu. Když letí domů, vrací se tím směrem, aby se jeho zorný úhel blížil tomu, co zná. Tím pádem tedy vlastně neví kudy, ale letí, až najde místo, odkud je zvyklý dívat se na slunce. Pravda ale je, že dokáže stejnou rychlostí letět, i když je zrovna zataženo a slunce nesvítí. Vadí mu ale, když je třeba hustá mlha. To ho donutí sednout,“ tvrdí Jiří Hošek s tím, že jsou dokonce jedinci, kteří dokážou doletět do svého holubníku i za šera nebo dokonce v noci. Optimální holubářské počasí je slunečno a bezvětří, případně mírný vítr, který holubovi fouká takzvaně do zad. Holub dokáže letět rychlostí asi šedesát kilometrů za hodinu. Z hlediska orientace a také kvůli tomu, aby se cítil bezpečně před dravci, létává ve výšce kolem osmdesáti až sta metrů nad zemí.

O holubech a holubářích by se dalo povídat velice dlouho. Třeba také o tom, že u nás zatím chovatelé „létají“ jenom pro ten pocit, když jeho svěřenec vyhraje závod. Na rozdíl od holubářů v Belgii, kde díky rozvinutému sázkařství na holubí vítěze dokáže chovatel tímto způsobem třeba i uživit rodinu.

P a r d u b i c e - Skvělý rok má za sebou dvaadvacetiletý odchovanec boskovického hokeje Jan Kolář. Pravé křídlo mladé pardubické formace se stalo vicemistrem extraligy. Díky skvělým výkonům se pak společně s Gumídky, jak se útoku Kolář - Koukal - Průcha přezdívá, mohl těšit pozvánkou do reprezentace. A nezůstalo u jediné. Kromě turnaje Česká pojišťovna Cup v domácích Pardubicích si zahráli i na finském Karjala Cupu a před několika dny i na moskevské Baltice.

Právě z Moskvy se vrátil nadějný hráč do rodných Boskovic, aby si s rodinou vychutnal vánoční svátky. „Vánoce budu slavit doma jako každý rok. Ještě totiž nemám svoji rodinu a doufám, že ještě nějaký pátek mít nebudu,“ usmál se při této představě Jan Kolář.

Bylo to ve druhé třídě, když zde začal pan Moskal chystat přípravku. Jeho syn Patrik byl můj kamarád, tak díky němu jsem přišel na první trénink. Jinak samozřejmě první brusle jsem dostal od otce, který mě podporoval ke sportu.

Bylo to zde super. Hráli jsme nejen hokej, ale i fotbal. Vytvořili jsme s klukama partu, byli jsme pořád spolu. Až do osmičky jsem žil sportem. Bylo to mnohem příjemnější, než kdybych volný čas trávil jiným způsobem.

Nikdy jsem si neříkal, že je strašné zde hrát. Možná proto, že jsem na to byl zvyklý, přišlo mi to naprosto přirozené. Sice jsme jezdili na krytá kluziště, ale v Boskovicích jsem to bral opravdu úplně normálně. Ostatně, když jsem byl malý, tak jsem vůbec netušil, že bych to mohl někam dotáhnout. V žádném případě jsem si ale neříkal něco v tom smyslu, že je to potupné.

Vlastně to bylo jediné místo, kde mě chtěli. V Boskovicích to končilo, chyběla nějaká návaznost, tak jsem se poohlížel po něčem, kam bych se mohl dostat. V Pardubicích mě pozvali na výběr a dopadlo to dobře. Šel jsem do dorosteneckého týmu.

Nikdy jsem nemyslel, že bych mohl jít až tak nahoru. Spíš jsem měl jen nějaký sen. A hlavně obdiv k těm, co hráli v extralize. Až postupem času se vše začalo více rýsovat a nabíralo skutečnější obrysy. A vyvrcholilo to, když si mě vytáhli do áčka Pardubic. Ale na začátku jsem skutečně nevěděl, co se mnou bude. Přecházel jsem na gympl a byl zvědavý, jak vše dopadne. Rozhodně jsem nešel za jediným cílem. Vše přicházelo tak nějak postupně.

Nemyslím si to. Ale díky vítězství si nás začalo všímat daleko více lidí. Já za nějaký zlomový okamžik považuji spíše účinkování v Jihlavě. Sezóna v první lize byla hodně užitečná. Tam jsem se teprve postavil na vlastní nohy. V Jihlavě jsem byl bez kamarádů, začal jsem si vydělávat. Hlavně jsem však načichnul k hokeji dospělých. Opravdu cenná zkušenost, zvláště když Jihlava chtěla postoupit do extraligy. V kádru měla řadu zkušených hráčů, já jsem tam byl vlastně nejmladší. To, že jsem hrál, že se mi podařilo protlačit do sestavy, považuji za určitý odraz nahoru. Přesvědčil jsem totiž pardubické vedení, aby mi dalo šanci.

Takhle rychle jsem to ale vůbec nečekal. Měli jsme ovšem štěstí, že trenér Říha dal příležitost mladým hráčům. A my jsme ji využili.

Určitě. Nám se sice povedla příprava, kdy jsme hráli spolu a dali i nějaké góly. Jenže v přípravě bylo hodně zkušených hráčů, proto jsme spíše počítali s tím, že nás pošlou do nižších soutěží. Objevila se však zranění, my jsme nastoupili v prvních zápasech, dali pár branek a začali tak hrát stabilně. Ze sestavy jsme vůbec nevypadli, což pro mě bylo velkým překvapením.

Nemyslím si, že bychom hráli nějak výjimečně. Stejnou hru jsme předváděli celý rok. Ale v play off nám to začalo padat, dávali jsme dost gólů, které jsou v této fázi soutěže mnohem důležitější. Více totiž znamenají. Pak se o nás začalo psát dost v novinách. Jinak jsme opravdu hráli stejně, snažili se bourat soupeře. Což po nás chtěl trenér.

Dle pokynů kouče jsme tam měli udělat pořádný rozruch. Tak jsme do toho šli vždy naplno, dost jsme po ledě lítali. Vlastně jsme hráli trochu odlišným stylem než zbytek mužstva. Soupeři tak byli překvapení. Byli totiž zvyklí, že ti starší zkušenější hráči do nich moc nešli. Najednou jsme tam vlítli a oni nevěděli co s pukem.

Dá se říct že ano. Bylo to v době, kdy v Pardubicích vrcholila příprava. Trénovala zde spousta hráčů, navíc jsme věděli, že přijde Jirka Dopita. Nebyli jsme si stoprocentně jistí, jestli zde budeme hrát. Takže když nás pozvali, uklidnili jsme se. Hlavně to však byla velká úleva.

Bylo to hodně příjemné utkání, dobře se na to vzpomíná. Ale nedával bych tomu nějakou velkou váhu, byl v tom i velký kus štěstí. Ale to člověk potřebuje.

Ani ne. Něco to stálo, ale nic hrozného. Ostatně jsme zvyklí na to, že se platí za všechno. Člověk s tím počítá (smích).

No, na začátku sezóny jsme byli plní síly, po ledě jsme lítali. Potom se však na nás trošku podepsala únava. Opravdu není lehké absolvovat turnaj v rozběhnuté soutěži. Navíc hodně cestování, i když na to bych to nesváděl. Prostě Fini předvedli excelentní výkon, těžko se proti nim prosazovalo. Hlavně jsme nepředvedli takové výkony jako v domácím prostředí.

Určitě je to odlišný hokej. Když třeba člověk vidí Finy, tak to je něco. Vše mají založené na neustálém bruslení, to se zde těžko vidí. I když je extraliga taky kvalitní, tak zde se nikam nespěchá. V repre je to hlavně o té rychlosti.

Určitě bych si ji rád zahrál, ale ještě nejsem draftovaný a rozhodně nebudu dělat vše pro to, abych byl. Jednak bych musel být nahoře v kanadském bodování, a pak taky jet na nějaký světový šampionát. Jiná cesta v mém věku není. Ale já se nikam netlačím, klidně bych šel i někam do Evropy.

Bylo těžké se tam prosadit. Můj ročník byl velice silný, vždyť kluci nakonec získali titul. To byla známka toho, že tým byl kvalitní. Navíc já jsem tenkrát nehrál stabilně v extralize, neměl jsem moc šancí se na šampionát dostat.

Rozhodně jsem spokojený s týmovou hrou. Daří se nám, zase jsme na špičce tabulky. Co se týče vlastních výkonů, tak spokojenost je hlavně se začátkem a s tím, že jsme se dostali do reprezentace. Ty výkony mohou být vždycky lepší, zrovna nyní nepředvádíme nijak oslnivé. Ale hrajeme a to je důležité.

Hlavně ať jsem zdravý, stejně jako moji blízcí. To je to nejdůležitější. Když budu zdravý, tak bude všechno dobré. A také věřím, že uděláme titul, protože tým je o stupeň lepší než loni.